Jak už mi bylo přislíbeno od Jaromíra, že mi s Fréďou helfne- nastal čas a my jsme se vydali na první dva jarní víkendové výcviky- pocvičit pole. Jelikož tento rok se paní zima nehodlala vzdát své nadvlády, jaro panovalo pouze dle kalendáře a oba výcviky probíhaly v zimních bundách za teplot kolem nuly a níže....jenomže mě nic nedokázalo odradit protože neskonale jsem se těšila jak konečně zúročíme naše celozimní nacvičování poslušnosti a pořádně to veřejně ukážeme, že jsme opravdu nezaháleli a pořádně makali. V duchu jsem se klepala na rameno a dmula pýchou, nedočkavši, kdy konečně to dítko vypustím z řemene na hledačku.

Nastala hodina H., minuta M. a Jaromír mě pobídl ať Fréďu vypustím- konala jsem a nestačila se divit....Freddie absolutně odignoroval můj ledabylý pohyb rukou ať hledá dopředu- vzal čáru a náruživě prohledával břehy s krytinou, kde byla daleko vyšší možnost nalézt zvěř než na otevřeném poli leč pokyn byl jasný ať hledá v systému na poli. V návalu nečekané paniky jsem hlasitě pískala- tváře se mi nafukovaly do nebývalých rozměrů- leč marně, v tuto dobu jsem ještě netušila, že Freddieho napadla akutní hluchota, která jak již můžu teď s odstupem pár měsíců říct se změnila v hluchotu chronickou a projevuje se většinou, když chci veřejnosti ukázat jak zmáklého mám psa. Ale z toho pozitivního soudku dlužno podotknout, že pokud doma zavolám- Freddie jdeme ven nebo Freddie dobrota- mám 100% jistotu, že hluchota se při těchto povelech nikdy neprojeví, zajímavé co a tak trošku se mi pod to většina pánečků podepíše co? No tak neee no.... Nicméně zpátky k našemu hledání- po pár minutách padlo rozhodnutí- podotýkám, že nebylo moje nýbrž Freddieho, že se tedy na to pole vrátí a něco jako hledání provede a jako bonus pro mě- že tedy kam písknu tam se vypraví....v tomhle duchu se vedla i nadcházející hledání, kde už jsem ale s Freddiem chodila dál do pole abychom se vyhli úprku na břehy a pokud se tak stalo jako že na to vsaďte že stalo Jaromír vyslovil ta Tři slova, o kterých jsem netušila, že stanou středobodem mého bádání, rozjímání a úporné snahy dopídit se jak na to...užívají se v čase, kdy psa vypustíte do pole jistým směrem a on upaluje kam chce a ta Tři slova zní- TO MU NEDOVOL!!!!!!!!!! a Teď v praxi- pes vám zdrhá, postižen akutní hluchotou, vy nedisponujete 200 metrů dlouhou rukou, ale slova nedovol mu to po vás žádají abyste psa stočili směrem k vám a nejlépe ho přivolali...chacháááá kdybych tušila, že tato slova se mi tak vryjí do paměti, že i když jsme s Fréďou sami v poli a on zdrhá- slyším za mnou TO MU NEDOVOL!!!!! Ale abych jen nezlehčovala- pokud jsme sami- dělám maximum abych nedovolila- křičím, běžím a většinou Fréďa pochopí, na výcviku jsme pochopili jak správně na systém jež se nám zlepšil a taky jsme si užili parádního vystavení- jak na koroptvích, které Fréďa našel ale nezaklidoval, tak i na holubovi a užili jsme si to parádně!!!!!! Nutno ale podotknout, že po mém prozření jak jsme na tom s poslušností jsem dospěla po zralé úvaze k rozhodnutí, že na naše první zkoušky půjdeme za cca 15.let, kdy už bude vyšší pravděpodobnost, že se Freddie zklidní, zpomalí a více mě začne respektovat. Od chvíle, kdy jsem se takhle geniálně rozhodla, se mi na tváři usadil rohlík od ucha k uchu a po celých 15. let jsem chtěla razit každodenní motto- Don´t worry be happy...ale jak už to tak bývá- člověk míní a v tomhle případě Jaromír mění- na to si ale musíte počkat:-))))